Dýňoviště

v popředí Lunga di Napoli

Máme rádi dýně a to hodně. Tobiášek jeden čas nejedl nic jiného. Hokaido z loňska brzy došlo a tak jsme zhruba od Vánoc byli odsouzeni nakupovat dýně v běžné obchodní síti. Nabídka byla docela tristní. Sem tam německá Hokaido z Alberta, muškátové krasavice z Itálie v Kauflandu a na jaře se objevily v Intersparu celkem dobré máslové dýně z Jižní Ameriky. Cuket a patizónů jsou sice všude mraky, ale buď nesedí země původu, cena, nebo jsou nacpané kdovíjakým sajrajtem.

Kompost a hromadu ornice, kde rostly naše dýně loni, jsme zlikvidovali, nebo tedy vlastně použili do vyvýšeného záhonu. Takže co teď? Těch sedm nebo kolik rostlin, co se vejde do záhonu nám rozhodně stačit nebude. Navíc jsem nakoupila několik specialit, které potřebují hodně prostoru.

Původní nápad byl, osázet svah pod stájemi, abysme tu nemuseli letos sekat trávu. Jenže bližší obhlídka terénu ukázala naprostou nevhodnost na pěstování čehokoli, dýně nevyjímaje. Vzpomněla jsem si tedy na Svobodovu knihu Ekozahrady a jeho neprůstřelný mulč. Materiál by byl, chuť do práce také, jen to místo bylo pořád nevhodné. Plánované dýňoviště jsme tedy přestěhovali pod svejl, kde jsme už předloni vybudovali jakouž takouž rovinku.

Inspirovala jsem se tedy Svobodou (a ten zase knihou Gaia´s Garden).

 Celý princip tkví v tom, že nesázíte do půdy pod mulčem, ale jen v něm uděláte díru, vyplníte ji zeminou či kompostem, zasadíte, a rostlinka se sama prokoření kam potřebuje. Tento mulč je velmi náročný na množství materiálu, používá se tedy jen v případech, kdy máte extrémně neúrodnou půdu (písek, jíl, mělce skála, atd.). Takto je možné ozeleňovat pouště. V podstatě je to takový plošný kompost, který vyprodukuje spousty živin, zadrží vlhkost, podpoří půdní život a rostlinky budou šťastné. 

    Je velmi pravděpodobné, že se vám nepodaří sehnat všechny ingredience do mulče hraničícího s dokonalostí, proto nezoufejte. Toto je jen ukázka jednoho z mnoha možných ideálních provedení, ale při použití papírových krabic a dostatečně velké vrstvy (kolem 20cm) jakýchkoliv organických materiálů (nejlépe slámy) dosáhnete vynikajících výsledků tak jako tak. Slámu je možné získat od zemědělců stočenou ve velkých a těžkých kolech. (Někdy je opravdu nelehký úkol dopravit ji vlastními silami na kýžené místo :-).zdroj: http://www.ekozahrady.com/mulcovani.htm

 A jdeme na to

Někdy na jaře jsme si nechali od sousedů dovézt dvě fůry hnoje. Chytře jsem nechala hnůj vyklopit před bránu, takže jsme si zablokovali přístupovou cestu. Naštěstí máme vchody dva, přesto to byl nápad hodný inteligenta. Pán se asi ťukal na čelo. Jenže mne vážně nenapadlo, že dvě "malé" fůry zaberou po vysypání dobrých 30m2. Hnůj jsme měli slíbený uleželý, jenže jak si tak ležel celou zimu za stájemi, nebylo pro okolí nic snažšího, než do něj naházet vše co se už nehodilo. Hromada byla plná provázků, vajglů, petlahví a dalších odpadků. Nechali jsme si tedy dovézt čerstvý z posledních dvou týdnů, ještě se z něj kouřilo. 

Jako další krok jsme posekli trávu a rozpíchali půdu rycími vidlemi. Posekaná tráva zůstala na místě a ještě jsme tam naházeli trávu a byliny z okolního sečení. Písek ani kamennou moučku jsme nepoužili, předloni jsme sem navezli hromadu zetlelé slámy, tak by to snad na zůrodnění jílu mohlo stačit. Protože už dlouho nepršelo, zvlhčila jsme půdu cca dvěma kubíky vody ze studny a zakryla povrch kartóny od Jeníka ze skladu. Zbyly sotva na polovinu a že jsme jich měli. V této fázi to přestalo moji spolupracovnici bavit a se slovy, že je to moc práce a dýně si raději koupí, odešla domů. No už jsme tu dřely celé dvě hodiny. Vlastně dřeli, Adélka s Tobískem pilně pomáhali.

Pod kartony přišla ještě tenká vrstva koblížků z výběhu, aby se nahoru natáhly žížaly a další užitečné potvory.

Několik dalších dní jsme se bavili tím, že jsme přesouvali hromadu hnoje na nové místo. Hnůj, nebo spíš slámu, zbytky sena a sem tam nějaký ten koblížek, jsme navršili do výše zhruba jednoho metru a průběžně ušlapávali. Vašek tvrdí, že to zabralo stěží 2 dny čisté práce, já mám ale pocit, že to trvalo celé roky. Pevně doufám, že si Vašek neuhnal toho streptokoka zde, každopádně si tu tu bolest v noze poprvé uvědomil.

A protože se další měsíc můj drahý léčil s růží, stavba dýňoviště nabrala na skluzu.

K potoku vyvezla zahradní firma dva náklaďáčky celkem slušné zeminy a tak jsme si odvozili několik vozíků. Shodou náhod to byla hlína se zahrádky pod našimi okny, poznali jsme vás sousedé :-). Takových vehiklů nejezdí po Brně moc. V teď už slehlém hnoji asi na půl metru jsem vyhloubila díry a do každé jsme nasypali dobře půl kotouče zeminy. Děr bylo pěkných pár desítek. 

Tomatillo

Protože dýní není zas až tolik (možná kolem padesátky?) zbylo místo i na rajčata a Tomatilla. S Tobíkem jsme nařezali olšové pruty v našem lesíku a použili je jako podpěry. Jak to tu EONi loni vyčistili, zničili nám náš spolehlivý zdroj dřeva a museli jsme pěkně hledat.

dýně se tu zatím ztrácí

A co zde pěstujeme?

Tomatillo Verde, Whangaparaoa Prince a Summer Crockneck

• Tomatillo Verde - Physalis ixocarpa
• Rajčata Green Zebra
• Rajčata Black von Tula
• Rajčata Black Prince
• Dýně Lunga Gigante Di Napoli
• Dýně Whangaparaoa Prince alias Crown Prince
• Dýně Hokaido Uchiki Kuri
• semínka z neznámé máslové dýně z obchodu
• letní dýně Summer Crockneck
• cukety Striato D´italia
• žluté cukety ze Sema

Semínka jsou převážně odsud: Premier-Seeds-Direct  z angl. zahradnictví na Ebay
Poštovné za babku, výběr neskutečný, klíčivost 90-100% a dodání během pár dnů.

Výsledky

Nastal konec sezony a sklizeň je za námi. Musím přiznat, že kombinace rajčat s dýněmi nebyl právě ten nejlepší nápad. Dýně se rozlezly všude možně a místo toho, aby se  plazily po zemi, omotaly se kolem tyček na rajčata a celé dýňoviště si zabraly samy pro sebe. Rajčata ani letní dýně nebylo možné sklízet, protože bych si pošlapala Hokaida a rajčata hodně rychle chytla plíseň, protože byly moc ve vlhku a věčném stínu. Tomatilla neuzrála až na pár kousků vůbec, ale to mi ani tak moc nevadilo. Stejně nejsou moc k jídlu a dělat pořád lečo se mi nechce. Navíc rajčata na pařeniště, protože co jiného jsme udělali, nepatří, moc dobře se jim tam nedařilo.

V úterý mne čekalo negativní překvapení. V zápalu boje jsem několik dýní nechala ležet na trávě, takže stejně namrzly. Buterrnuty visící na terase to odnesly taky a většina dýní vzadu na tom nebyla zrovna nejlépe. Místo abych se ze sklizně radovala, tak jsme smutnila. No příště budu vědět, že musím vybrat odrůdy s kratší vegetační dobou, protože ne všechny mi tu dozrají. Letos byla mezera mezi přízemními mrazíky 130 dní, loni ani tolik ne. Bude to chtít asi odrůdy maximálně se 100-110 dny. Zajímavé je, že u bábičky na Vysočině dýně leží na zahradě ještě v půlce října. 


Políčko jsme nechali svému osudu a jen když bylo jó potřeba, čas od času ho zalili. A čas od času vypustili celou nádrž na jedno místo :-(. A v říjnu konečně nastal vytoužený čas sklizně. Letní dýně a cukety sice plodily jako zjednané už předtím, ale uprostřed nešly holky moc sklízet, tak rostly a rostly a rostly. Pročítala jsem lunární kalendář a našla několik vhodných termínů. Jenže 11. slavil Tobiášek narozeniny a my chystali velkou oslavu. Počítali jsme i s variantou špatného počasí, a proto musel náš mobilheim zůstat pokud možno prázdný. Navíc jsme se pokoušeli dodělat terasu a tak nebylo času nazbyt. K tomu krásné slunečné počasí, dobrá předpověď, tak čeho se bát? Pondělní večer mne tedy zastihl naprosto nepřipravenou. 

Tobiáškovi se na zahradě přestalo líbil a začal kňourat. Připočítala jsem to blížícímu se večeru, ale když mi začala stoupat pára od pusy, šla jsem se podívat na teploměr. Již v 7 večer rtuť na teploměru klesla na pouhý jeden stupeň nad nulou. Rychle jsem začala trhat červená rajčata na vyvýšeném záhonu, na která se kvůli propršené neděli nedostalo a odřezala všechny dýně a cukety v nižších šátech zahrady. Dýně u terasy a na dýňovišti jsem nechala svému osudu, protože zde tak brzy přece mrznout nemůže. Obojí je chráněné, tak čeho se bát? Navíc bylo už 8 večer (-1C), Tobísek  vysloveně nešťastný a všude tma. Zabalili jsme to a jeli domů.

Tohle se nám urodilo vzadu na dýňovišti. Spousta malých kuliček skončila na kompostu a mnohé z dýní na vozíku tam asi ještě skončí. Několik Lunga di Napoli uhnilo, překvapilo mne, že odejdou i půlmetrové plody. Místy bylo moc vlhko a některé plody ležely přímo na hnoji, tak čemu se divit. Člověk jim chystá slámu a ony se rozlezly kam se jim chtělo. Příště je budu hnát na stromy :)